Štamgast & Gurmán
Toto je inzerce. Proč ji ještě u nás nemáte také? Více ZDE

V Londýně žádají o ruku 32 pater nad zemí

V Londýně žádají o ruku 32 pater nad zemí

10. 03. 2017 - Naposledy za barovým pultem Super Panda Circusu stál před bezmála dvěma lety. A dnes, na konci února 2017, zase. Ale jen na pár hodin, jako hostující barman. Roman Čech se po dlouhé době vrátil z Londýna do Brna, aby se za několik dní vydal hledat štěstí zase jinam, tentokrát směrem na daleký východ.

Na jižní Moravu s sebou přivezl čtveřici drinků z britské megapole, například ten s všeříkajícím jménem Sunset from the Shard.

Co jsi dělal v Česku před svým odjezdem v dubnu 2015?

Po gymplu se ze mě docela brzo stal vysokoškolský odpadlík. Chtěl jsem dělat něco, co by mě bavilo, a rozhodl se pro barmanství. Začal jsem leštit skleničky v hudebním klubu Fléda a v roce 2010 jsem si konečně našetřil na absolvování barmanských kurzů v Tretter`s akademii. Četl jsem knihy a zkoušel tvořit drinky, ale ta pravá profesionální práce za barem přišla až po vzniku Baru, který neexistuje. Ze začátku asi nikdo z nás nevěděl, do čeho přesně jde, včetně majitelů. Ale podařilo se nám vyrůst. Pak jsem přešel do sesterského Super Panda Circusu.

Přestalo se ti tady líbit?

Ne. Zahraničí jsem plánoval dlouho před tím, než se ze mě stal barman. Jenže jsem kvůli své nezodpovědnosti pořád nebyl schopný našetřit nějaké peníze a někam vyjet. Měl jsem to pnutí v sobě už dlouho.

Když ses rozhodl pro Londýn, věděl jsi, do čeho jdeš?

Jel jsem sice naslepo bez domluvené práce, na druhou stranu je Londýn barmanským městem, kde už roky pracuje spousta Čechů i Slováků. Často světového věhlasu.

Bylo těžké získat první práci?

Chtělo to obejít pár barů, kde pracují krajané. Hodně mi pomohl Alex Kratěna. Zastavil jsem se za ním v Artesianu na drink s tím, že tady teď nějakou dobu budu. On to poslal dál a zanedlouho se mně ozvali asi čtyři lidi s tím, že hledají barmana.

To vypadá na skoro bezproblémovou misi.

V Londýně všeobecně není problém najít nějakou práci. Jde o to, co od ní očekáváš, jestli chceš profesně růst a podobně. Můžeš čepovat pivo v pubu, nebo pracovat v pětihvězdičkovém hotelu. Město je to živé a velké, věci i lidé se rychle mění. Takže ano, nemůžu říct, že sehnat práci tam bylo obtížné. Ale v mém případě i díky tomu, že jsem věděl, kam zajit.

Tvou první zastávkou byl Oskar`s Bar in Dabbous. Cítil jsi nějaký rozdíl ve srovnání s Českem?

Úroveň barů v Česku je hodně vysoko, ale pořád jsme prostě ještě východní blok, ne turistická destinace. Přijel jsem tam s dobrými znalostmi a technikou, na rozdíl od jazykové vybavenosti. Takže jsem v práci hned ze startu udělal pár krp kvůli angličtině. Třeba jsem namíchal těhotné paní alkoholický drink, přestože mě na to výslovně upozorňovala. Nebo mě jeden večer, kdy bylo fakt neuvěřitelně narváno a já špatně rozuměl objednávkám, po několika letech přepadla chuť mrsknout se zástěrou o zem a odejít pryč.

Co to bylo za typ podniku?

Oskar je Švéd, majitel baru, a Ollie Dabbous šéfkuchař v michelinské restauraci nad barem. Takže super jídlo si můžete dát nejen v restauraci, ale i dole v baru spolu s povedenými Oskarovými drinky. Mají tam krásný industriální interiér z betonu, dřeva a železa.

Jak hodnotíš tamní úroveň drinků?

Skvělá, ale zase nijak vyšší než třeba tady v Pandě. Do Londýna jako barmanského města jsem jel s obrovským očekáváním, které se potvrdilo. Obrovsky mě to posunulo ve všech směrech. Pořád je to jiný svět, kde vznikají trendy, ale kvalita drinků je tam často srovnatelná s Prahou či Brnem.

Po šesti měsících jsi přešel do skyrestaurantu Oblix.

Dostat se tam mi pomohl můj dnes už kamarád Bystrík Uko. Nachází se v 32. patře mrakodrapu Shard, což je jedna z nejvyšších evropských budov. V Londýně nenajdete moc míst s takovým výhledem. Když se tam octnete poprvé, jste z toho docela hotoví.

Je to prestižní podnik?

Minimálně svou polohou určitě. Za tu dobu jsem byl třeba svědkem několika žádostí o ruku, to vždycky tleská půlka restaurace. Nám můžou zásnuby při večeři přijít divné, ale v Británii jde o standard. Každá skyrestaurace a skybar chtě nechtě těží ze svého umístění a v Londýně jich moc není. Nijak to ale nesnižuje kvalitu kuchyně, hlavně skvělého masa.

03247-171_17160953_1500637386637648_645261949_n-640x800.jpg

Ty jsi ale pracoval v baru.

Ten je součástí celého restauračního komplexu. Ve srovnání s Brnem jsme míchali i hodně klasik jako Manhattan nebo Martini, ale primárně jsme vydávali fancy drinky z našeho menu, jako třeba Kiss the Rainbow. Je založený na ginu a vodce a mnoho hostů si jej jen tak z menu nedá. Situace se však mění, když vidí, jako obsluha drink nese někomu jinému. Je v něm totiž umístěná fosforeskující kostička, která se po kontaktu s tekutinou rozbliká. Takže zajímavý příklad vizuálního marketingu, podobně jako svého času „žárovka“ v Super Panda Circusu.

Co vlastně v současnosti hýbe londýnskou barovou scénou?

Podle mého názoru pořád doznívají trendy nastolené před pár lety podniky typu Artesian nebo Nightjar. Ale všichni se snaží jít dopředu. Vedle toho třeba v takovém Termini mají laboratoř, kde vyrábějí nejen vlastní suroviny, ale Tony Conigliaro si pro něj také navrhuje vlastní sklo. Takže jsem tam pil z té nejkrásnější martini skleničky, kterou jsem kdy viděl.

V Londýně jsi strávil téměř dva roky. Říká se, že nejdražší je na něm bydlení…

Dokonce ho prý vyhlásili vůbec nejdražším městem na světě. Bydlení, hromadná doprava, zábava, to jsou nejtučnější položky rozpočtu každého Londýňana. Naopak letenky často seženete za cenu týdenního lístku na metro, takže jsem se za poslední rok podíval všude možně po Evropě. Co se týče bydlení, měl jsem nejdřív samostatný pokoj docela daleko od centra – v noci jsem z práce jezdil autobusem více než hodinu. Pak jsem se přestěhoval na jih relativně blízko centra, a to už bylo mnohem lepší dojíždění – pouhých patnáct minut.

Podařilo se ti v tak obřím městě navázat nějaké přátelské vztahy?

V Oblixu působí dobře poskládaný tým, takže jsme s kolegy ve volnu vyráželi hrávat fotbal nebo si jen tak skočili na drink. Jen bylo obtížné se kvůli pracovní zaneprázdněnosti domluvit. Nejraději jsem chodil do již zmiňovaného Termini, kde pracovali Robin Kolek a Zdeno Michlík. To byl můj středobod, kam jsem chodil pokecat.

Chybělo ti tam vlastně něco?

Ani ne. Jsem městský typ. Snad jen někdy výhled. Ne ten ze Shardu, ale takový, kdy sedíš na kopci a můžeš se dívat někam do krajiny.


Co plánuješ dál?

Pobyl jsem pár dnů v Brně a teď vyrážím na dva měsíce do Asie. Rád bych se tam zeptal na nějaký job, ale bývají tam problémy s vízy. Tak uvidíme, jak to dopadne.




Autor: Michael Lapčík
Zdroj:www.nepijubrecky.cz
Foto: www.nepijubrecky.cz

Pokud vás zajímá gastronomie, máte rádi dobré jídlo a pití, navštěvujete kvalitní restaurace, kavárny a bary, pak čtěte také tištěný gastro magazín Štamgast a Gurmán.

Vychytané.cz - fotky, fotoreporty, akce, parties     Golden Apple Cinema - multikino, Velké kino, kino Květen Zlín-Malenovice    
Gastro Novotný        
O nás | Reklama | Spolupráce | Kontakt
(c) Jaroslav Střecha, 2018, design DesignLabs.cz, úprava kódu a programování SPmedia.cz