Žena z lidu, která se stala královnou
05. 09. 2022 - ZNOJMO - Neuvěřitelných dvacet let je součástí historického průvodu znojemského vinobraní. Letos po osmé usedne dvojnásobná maminka Šárka Charvátová na koně, aby jako královna Eliška Přemyslovna po boku královského chotě Jana Lucemburského projela městem. V rozhovoru na sebe prozradila, jak zvládla Toscu, proč by uvítala nový kostým a kdy jí vibrují nohy.
U vás asi neproběhl konkurz ve stylu: Dobrý den, já chci být královna?
To ne. Jsem klasický příklad „kariérního postupu“ (smích). Začala jsem od píky. Hodně mi pomohlo, že jsem členka Divadelního spolku Rotunda. Vlastně kromě Mirka (Miroslav Hrabě, představitel krále Jana Lucemburského – pozn. red.), který je profesionální herec, všichni, kdo máme na pódiu mluvené role, jsme členové Rotundy. Začínala jsem v průvodu v patnácti letech jako bakchantka. Pak jsem byla žena z lidu, pak pěší dvorní dáma, pak léta letoucí jízdní dvorní dáma, a když už jsem si říkala, že jsem na tu roli stará a měla bych to „zabalit“, osud mě vyvedl z omylu.
A jak ten osud vypadal?
Toho si pamatuji jak dneska (smích). Když jsme zkoušeli na dvorečku hru ...a Markétka, vezl mě domů Vašík (Václav Beran, režisér DS Rotunda a historického průvodu vinobraní – pozn.red.), ptá se: Tak Šáry, jak to vidíš na vinobraní? Říkám mu, že bych ještě jednou jela a pak tu dvorní dámu zabalím. A on povídá: Tak když už nechceš být dvorní dáma, nechceš být královna? A já začala ječet (velký smích).
Předpokládám, že radostí...
No jasně! Měla jsem obrovskou radost. Vůbec jsem to nečekala. Po pravdě jsem si na takovou roli ani nemyslela, protože královna v té době byla herečka Jitka Schneiderová, a to byl úplně jiný level. O to více mě ta nabídka překvapila.
V té době byl králem ještě Marek Čapoun...
Toho jsem „podědila“ po Jitce (smích). Měla jsem ho po svém boku v roli královny, bohužel jen jeden rok, ale i za to jsem ráda. Na druhou stranu díky Jitce mám mluvenou roli. Královna byla do té doby totiž nemluvená postava. Až s příchodem Jitky se to změnilo. Bylo by škoda, aby profesionální herečka nemluvila, a tak jí Vašek připsal text a ten mi už zůstal.
Když jsme u těch hereckých profesionálů. Jak často se vás ptají na vašeho nynějšího královského partnera Mirka Hraběte?
Kdykoliv s někým mluvím, tak první otázka je: Budeš letos královna? Druhá: Bude letos vinobraní? Tohle pořadí se v poslední době prohodilo. A třetí otázka: Co Mirek? (smích). On je neskutečný pohodář.
A co Šárka? Je také pohodářka? Přece jen stát na divadle před tři sta lidmi je jiné než před tisícihlavým davem na náměstí. Měla jste poprvé trému?
Šílenou! A mám ji pořád. Trpím strašnou trémou, i na divadle. Stojím v zákulisí a sama sebe se ptám: Proč to děláš? (smích) ...a pak vyjdu na jeviště, prvních pět minut mi vibrují nohy a pak se najednou všechno uklidní. Na vinobraní mám trému trochu jinak. Jak stoupnu a mám mluvit, začnou se mi klepat nohy někde od kolen nahoru a k tomu se přidá i hlas. Naštěstí tam zafunguje jakýsi „volnoběh“, kdy mi v hlavě automaticky naskočí text. Znám ho tak dokonale, že bych ho snad odříkala i v kómatu (smích). Zatím mi nikdy nevypadl.
Vy ale musíte udržet roli i v sedle. Máte vždy stejného koně?
Ne, většinou je jiný. Neumím na koni jezdit, ale umím se na něm udržet a hezky sedět (smích). S každým se seznámím, přinesu mu jablíčko, mrkev, pohladím ho. Samozřejmě také mluvím s koňákem, který ho vede. Když jsem jela jako královna poprvé, dostala jsem koníka, který byl divočejší. Měla jsem strašnou trému z textu. Jak jsem ale na koně sedla, pochopila jsem, že není čeho se bát, co se textu týče, ale cesty, abych dojela pod tribunu (smích). Byla jsem ráda, když jsem z něho sesedla. Už jako dvorní dáma jsem vyfasovala tu největší „potvoru“ divokou. Jmenovala se Tosca, to mluví za vše (smích). Na začátku taky vyhazovala, ale nakonec jsem s ní jezdila několik let, ale ten můj první královský kůň mi dal vážně zabrat (smích). Další rok jsem dostala koníka, co se jmenoval Dareba, ale byl zlatej!
Vinobraní občas pořádně potrápí počasí. V kostýmu se nelze ani přiodít, ani z něho v případě horka něco sundat. Jak to v kostýmu zvládáte?
V chladu je mi zima, když svítí sluníčko, je mi horko, tam není nic mezi (smích). To se ale dá všechno zvládnout. Špatný je déšť. Dvakrát jsem zažila, že celý průvod propršel, oba dva dny. Nepříjemné je to hlavně druhý den, protože kostýmy nestačí uschnout a musíme je na sebe obléci, i když jdeme znovu do deště. Dnes už můžu použít i funkční prádlo, jen si musím dávat pozor, jak mám u šatů hodně široký výstřih, aby nebylo vidět.
Prý byste uvítala nový kostým...
Říkám to už dlouho, protože jsem velká parádnice, už od malička taková princezna (velký smích).
Takže čirá holčičí marnivost a touha po nových šatech?
Přesně tak (smích). Ale chápu, že když je něco funkční, není potřeba to měnit. A můj kostým je opravdu moc krásný, navíc i pohodlný.
...a oblékla jste ho před i po dvou dětech bez nutnosti úpravy.
To je pravda. Figura se mi po dětech změnila, ale není to v něm vidět. Má hodně volný střih a skryje každý špek (smích). Poprvé jsem měla kostým královny půjčený z Barrandova. Další vinobraní jsem už oblékla nově ušité šaty, co je mám dodnes.
Průvod pokaždé ohlašuje charakteristický zvuk bubnů. Pamatujete si ještě staré fanfáry?
Pamatuji. Vždy mi běhal mráz po zádech, jak to krásně znělo. Byly ikonické. Ale i ty nové mají krásnou melodii, kterou ráda slyším. Prostě miluju celé vinobraní. Jsem úplně ve svém živlu. Přiznám se, teď už můžu (smích), že jsem vždycky na vinobraní v pátek chodila za školu. Nemohla jsem v ní vydržet. Courala jsem se po starém městě, kolem mikulášského kostela, kde rozkládali své stany a ležení rytíři. Ještě tam nebylo moc lidí, i když já se na ty davy v ulicích vždycky moc těším, ale tady to byla taková moje chvilka vinobraní.
I po těch dvaceti letech se těšíte?
Moc! Pro mě je krásný moment, když vjedu večer na Horní náměstí a lidé tleskají. To je tak pěkné! A úplně nejvíc se těším na večerní turnaje. Lidi jsou pod rouškou noci nějak víc milí a více si troufnou křičet: Ať žije král, královna! Někteří mě zvou na rande (smích), i to mě těší.
To se z davu ozve: Královno, pojď na rande?
Většinou křičí: Dej mi telefonní číslo (velký smích). Ale to jen v pátek, v sobotu si nikdo netroufne, to je na ně moc vidět (smích). Úžasné jsou děti. Myslí si, že jsme opravdu král a královna. Někdo mi říkal, abych byla důstojnější, když hraji královnu. Jenže nemůžu. Nebyla bych to já. Nedá mi to, abych jim nemávala zpět nebo neposlala vzdušnou pusu. Prostě jsem taková královna z lidu. A byla jsem se podívat i na jiná vinobraní a slavnosti vína. Jsou pěkné, ale naše je nejhezčí. Jsem na něj moc pyšná. Z celého srdce bych si přála, aby byli na naše vinobraní Znojmáci hrdí. Aby do Znojma na vinobraní zvali turisty tak nadšeně, jako mě zvali lidé v jiných městech na jejich slavnosti vína.
Zdroj: Ľuba Peterková, Znojemské listy
Pokud vás zajímá gastronomie, máte rádi dobré jídlo a pití, navštěvujete kvalitní restaurace, kavárny a bary, pak čtěte také tištěný gastro magazín Štamgast a Gurmán.
