Mluvit, či nemluvit při jídle
28. 6. 2013 – Při jídle se nemluví! Toto rezolutní rodičovské napomenutí jsme mnozí slýchávali v dětských letech. Historická i individuální lidská zkušenost však potvrzují opak – při jídle se mluví.
Potrava je jednou ze základních potřeb člověka a uspokojení této potřeby je spojováno s nejsilnějším pudem, jehož biologickým smyslem je přežití jednotlivce. V našem společenském prostředí však není akt příjímání potravy otázkou holého přežití - má řadu kulturních souvislostí a plní různé funkce. Všední i sváteční události našeho života, práce, rodina i výchova dětí jsou ovlivněny chvílemi, které spolu trávíme u prostřeného stolu. A čím by nás obohatily, kdybychom během nich otvírali ústa jenom při podávání sousta?
SPOLEČNĚ U STOLU V RODINĚ
Společné stolování má pro rodinu zásadní význam z hlediska její soudržnosti. V době, kdy je život rodičů i dětí plný povinností, stávají se společné večeře nebo obědy nejlepší chvílí k tomu, aby se probraly novinky, přání i plány. Při společném stolování se také v maximální míře uplatňuje výchovné působení - děti totiž nevychováme tím, že jim uložíme, aby vynesly odpadky a vyvenčily pejska, ale tím, že působíme jako jejich model. Na mechanismus učení nápodobou poukázal jako jeden z prvních americký psycholog Albert Bandura. Rodiče jsou pro děti nejvýznamnějším vzorem, který napodobují v dobrém i ve špatném - při společném jídle pozorně sledují, jak se k sobě rodiče chovají, jak mluví o práci, o všedních starostech a samozřejmě, jak se zajímají o své potomky. V rodinách, kde si každý sám něco vytáhne z chladničky, sám se nají a pak si jde po svém, je něco v zásadním nepořádku. A je pouze otázkou času, kdy se to projeví jako problém. Naproti tomu společná komunikace členů rodiny u upraveného stolu signalizuje pro všechny zúčastněné bezpečí; znamená, že rodina je ráda spolu, že si dokáže na sebe udělat čas a že jejím členům na sobě záleží. A to je hrozně moc.
KDYŽ JDOU NA VEČEŘI MILENCI A MANŽELÉ
Modelovou situací proměny v pojetí večeře a jejího průběhu je večeře milenců a manželů. V prvním případě je muž zpravidla nadmíru iniciativní, restauraci pečlivě vybírá, je dbalý etikety, pro oba objednává víno, které starostlivě a znalecky selektuje, a hlavně je mnohomluvný. Snaží se být zábavný, vtipný, zajímavý, prostě chce imponovat. Mladá dáma náležitosti dvoření chápe a většinou se dobře baví. Ví, že její role jí předepisuje být zdrženlivější a méně aktivní. Když se milenci vezmou a po letech společného života jdou na večeři, úlohy se trochu mění. Protože se v manželství žena často stává iniciativnějším elementem, podnik nyní vybírají oba, přičemž muž se častěji přikloní k návrhu manželky. Vymíní si ovšem, že se ve zvoleném podniku musí čepovat pivo. U stolu se muž slovně už tolik nepředvádí. Nemusí (a někdy už ani nemůže) imponovat. Přesto má společná večeře mimo domov pro manželský pár velký význam - jednak svou mimořádností, svátečností a pak tím, že poskytuje příjemný prostor pro relaxovaný rozhovor o rodinných záležitostech, plánech na dovolenou, o zážitcích a podobně.
Tento článek najdete také v aktuálním čísle našeho magazínu Štamgast&Gurmán. Ke stažení zde.
Pokud vás zajímá gastronomie, máte rádi dobré jídlo a pití, navštěvujete kvalitní restaurace, kavárny a bary, pak čtěte také tištěný gastro magazín Štamgast a Gurmán.
